Úplně blbá

Technika "úplně blbá" je mojí meditační strategií. Nasimuluju si pocit, že jsem úplně blbá a cíleně tak ignoruju myšlenky, které mají tendenci samy přicházet, rozptylovat, obtěžovat a děsit moji mysl. Myšlenky, které nechodí samy, ale je jich hejno a společně pak generují další myšlenky a mysl se roztáčí do spirály smrti za spokojeného řevu makaků šedých.

Zjistila jsem, že podobnou techniku praktikuje i jeden můj známý. Akorát jí řík "flák masa". Princip je ale stejný - vytěsnit přebytečné myšlenky a přejít z hlavy do těla.

Hodně mi to pomáhá při usínání, kdy moje monkey mind nejde zastavit, kdy kola snění, o kterém jsem psala minule, se roztočí natolik, že spánek nepřichází. Pomáhá mi to i v době, kdy se v noci vzbudím a hlava začne šrotovat. Dřív jsem měla tendenci vstát a jít si důležité připomínky a nadcházející nutné události zapsat. Teď na to kašlu s tím, že pokud je to skutečně důležité, vzpomenu si ráno. U věcí, které mám pocit, že bych opravdu zapomenout neměla, si udělám uzel na kapesníku a ten si nechám na nočním stolku.

Ano, stane se ráno, že si nevzpomenu (na to s tím kapesníkem většinou jo). Stane se, že si nevzpomenu přes den. A vlastně vůbec. Takových těch momentů, kdy se mi zúží krk a zrychlí tep, že jsem zapomněla něco důležitého, je od té doby opravdu málo. Jinými slovy, většina věcí, které se v noci zdají urgentní a zásadní, a já je přesto zapomenu, mi nechybí. Vlastně si nemůžu zatím vzpomenout na žádnou podstatnou, u které by se tenhle děs děl.

S sebou to nese ještě jeden zajímavý efekt: kromě toho, že moje většinou neuroticky chladné ruce a sevřené vnitřnosti, jsou víc v poklidu,  mi teď občas chybí v tom vyklidnění slova. Mně, která je zvyklá na přesnost svého vyjadřování a zakládá si na ní...! Trochu mě to zkraje znepokojí a je mi to nepříjemné, ale když se to vezme kolem a kolem, tak mi vlastně zas tak moc nechybí. Lidská komunikace je natolik vágní, že evidentně na přesnosti mých slov za všech okolností její úspěch nevisí.

Úplně blbá je spojené nejen s relaxací mysli, ale i těla. Snažím se přitom si cíleně a herecky navodit pocit těla blbého člověka. Povolená čelist, vykulený břuch, klidný dech, prázdný pohled.

Skvěle mi to taky pomáhá se celkově uvolnit, když se chci ponořit do meditace. To teď moc ale nepraktikuju. V tuhle roční dobu, kdy většinu dne je tma a já už vyšetřím pár minut v kuse na relaxaci, radši se natáhnu celá, přikryju dekou, abych se zahřála, a zdřímnu si celá. Třeba když ráno vypravím děti do školy, to pak mám slastnou hodinku sama se svými sny. Probouzím se pomalu, ale do světla a to mi dělá moc dobře.

Obdobou je pak varianta "není to důležité". Kdy takhle onálepkuju všechny přicházející myšlenky a mysl může spočinout a tělo uvolnit.

A samozřejmě jsou i dny, kdy mi nepomáhá nic. Vůbec. Kdy nervozita, očekávání výkonu nebo prostě jen stres se mnou, mými vnitřnostmi i mým spánkem tak chvějí, že nevím, jak si ulevit. V tu chvíli bývá nejlepší prostě nebojovat, nehledat pořád dokola úlevu, ale nechat to proběhnout. Ideálně i s nějakou emocí, na které to celé stojí. A doufat, že to nebude trvat dlouho. Asi je prostě někdy nutné projít tmou, aby člověk ocenil světlo.