V kukle

Tak tedy ano. Zničit (skoro) všechno. Projít procesem přeměny larvy v motýla. Když se totiž taková larva zakuklí, uvnitř kukly dojde k její transformaci na neforemnou protoplazmu. Ta slouží jen jako potrava pro dvě buňky, ze kterých se začne stavět nový motýl. A tím teď mám projít.

Je těžké přijmout roli protoplazmy, rozložit se a čekat, kterým dvěma buňkám budu sloužit, kterým směrem se vývoj ubere dál. Nemít jasné obrysy a žít jen z bazálních funkcí.

Rozhodování na křižovatkách nechat na těle. A když neví, nechat rozhodnout hlavu a sledovat tělo, jak nese následky jejího rozhodnutí. Dívat se na sebe jako na laboratorní objekt, dovolit si výkyvy, negace, lenost, nudu, vztek a vzduchoprázdno.

Úlevu hledat ve věcech, které mi dělají dobře. Když to bolí moc, opustit hlavu, zpřítomnit se a nechat to být. Ono se to neposere. že.

A neargumentovat. Nenechat se přelstít tím, že musím druhým svůj stav vysvětlit, že je to fér. Asi je, ale stačí říct, že je mi tak a tak, a nechat je, ať si s tím poradí.

No, nevím...

Zmatení

Principem dekonstrukce je totální popření toho, co bylo dosud. V mém případě to znamená objevení těch špatných křižovatek a pochopení, co by mi mívalo mělo přinést správné odbočení.

Čili téma puberta. Prý je správné jí projít tou bouřlivou cestou. Vylézt po ramenou svých rodičů a zašlapat je do země. Nějak nejsem schopná tuhle myšlenku přijmout a smířit se s tím, že můj skok rovnou do odpovědnosti bez revolty a vzdoru pro vzdor byl špatný. Že to, že dokážu pochopit a přijmout motivace jednání mých rodičů, není správně. Že se mám na ně zlobit a při tom zlobení si se zaťatými pěstičkami dupnout.

Well, zkouším to. Ale nemám pocit, že by mi to něco přinášelo. Kromě velkého zmatení a pochybování o smyslu všeho. Pokud nebyla v pořádku moje puberta, nemohlo být v pořádku ani to, co následovalo a to postupně až dosud.

Abych našla svoje primární motivace a možnosti, které povedou k mému štěstí a duševní stabilitě, mám kontaktovat své vnitřní dítě. To se mnou ale nemluví, ani když se intenzivně snažím odpojit hlavu, a "ladit se". Nepřichází to.

Musím klesnout až dolů, abych přišla k sobě? Musím všechno zničit, abych mohla stavět? Co všechno?

Zmatená, zmatená, zmatená.

Objevuju

Protože pravdivě a bez sociálně vnucených korekcí prožívá emoce jen malé dítě, snažím se v sobě najít to své vlastní. Zatím se mi to nedaří a uchopení té malé holčičky mi zatím stále uniká. Sedí na zemi, rukama objímá kolena a obličej má v nich schovaný. Vlastně se nadá poznat, kde ho má, protože vlasy jí přepadávají přes ramena i pevně přitažená kolena. Nechce se na mě podívat. Nechávám ji v klidu a čas od času se k ní párkrát přes den vrátím. Vyčkávám a doufám, že někdy aspoň zvedne hlavu a já zaregistruju kontury jejího nosu. Snažím se být trpělivá, protože jsem ji ignorovala roky.

Taky se zkouším ukotvit v těle. Uvědomit si, když něco někde nepřirozeně svírám, něco se mi napíná nebo stahuje a povolit to. Často vzdychám, protože si uvědomuju, jak málo mám vzduchu. Hýbám se, protahuju, dupám a po čase zas tančím. Vnímám pocity, kterými mě na oplátku tělo zaplavuje a jak moc to ovlivňuje pobíhání mých myšlenek. Chodím čůrat hned, jak si uvědomím, že tělo hlásí potřebu. Nepřemáhám síly a přijímám únavu.

A v MHD pozoruju řvoucí děti. Nevychovaní spratci, co lidem otravují už tak dusnou a tísnivou atmosféru, se mění na objekty pozorování, u kterých se snažím přijít na to, co právě teď je přimělo k řevu. Jestli to byl vztek, smutek, strach, únava nebo hlad. Jak jinak než na hlase se ten nekomfort projevuje, jak na to reagují rodiče a jak dobře fungují jejich tišící techniky. Přemýšlím, jestli takhle bezprostřední reakce bych byla nyní schopná. A kochám se představou, co by se asi stalo.

Emoce

Ta hnutí, která přicházejí spontánně, mnohdy nečekaně a prokazatelně způsobují i chemické procesy a změny v našich tělech. Jsme s nimi v kontaktu nebo jsme je obestavěli hradbou z příkazů a zákazů? Dovolujeme si celou jejich škálu prožívat bez studu? Ty pozitivní většinou nemají lidé problém vypustit i od druhých přijímat, ale jaká je správná a sociálně přijatelná forma ventilace těch negativních? Když je totiž nepustíme ven, způsobí evidentně paseku nejen v duši, ale i v těle.

Rozhodla jsem se proto začít tenhle svět na sobě prozkoumávat. A protože víc než v těle a v emocích sedí moje já v hlavě, chci si tuhle cestu do neznáma zaznamenat. Třeba objevím Ameriku a nebo spíš sama sebe.

Nalodit, vytáhnout kotvy, chytit vítr do plachet! 3-2-1-PLUJEM!