Protože pravdivě a bez sociálně vnucených korekcí prožívá emoce jen malé dítě, snažím se v sobě najít to své vlastní. Zatím se mi to nedaří a uchopení té malé holčičky mi zatím stále uniká. Sedí na zemi, rukama objímá kolena a obličej má v nich schovaný. Vlastně se nadá poznat, kde ho má, protože vlasy jí přepadávají přes ramena i pevně přitažená kolena. Nechce se na mě podívat. Nechávám ji v klidu a čas od času se k ní párkrát přes den vrátím. Vyčkávám a doufám, že někdy aspoň zvedne hlavu a já zaregistruju kontury jejího nosu. Snažím se být trpělivá, protože jsem ji ignorovala roky.
Taky se zkouším ukotvit v těle. Uvědomit si, když něco někde nepřirozeně svírám, něco se mi napíná nebo stahuje a povolit to. Často vzdychám, protože si uvědomuju, jak málo mám vzduchu. Hýbám se, protahuju, dupám a po čase zas tančím. Vnímám pocity, kterými mě na oplátku tělo zaplavuje a jak moc to ovlivňuje pobíhání mých myšlenek. Chodím čůrat hned, jak si uvědomím, že tělo hlásí potřebu. Nepřemáhám síly a přijímám únavu.
A v MHD pozoruju řvoucí děti. Nevychovaní spratci, co lidem otravují už tak dusnou a tísnivou atmosféru, se mění na objekty pozorování, u kterých se snažím přijít na to, co právě teď je přimělo k řevu. Jestli to byl vztek, smutek, strach, únava nebo hlad. Jak jinak než na hlase se ten nekomfort projevuje, jak na to reagují rodiče a jak dobře fungují jejich tišící techniky. Přemýšlím, jestli takhle bezprostřední reakce bych byla nyní schopná. A kochám se představou, co by se asi stalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat