Principem dekonstrukce je totální popření toho, co bylo dosud. V mém případě to znamená objevení těch špatných křižovatek a pochopení, co by mi mívalo mělo přinést správné odbočení.
Čili téma puberta. Prý je správné jí projít tou bouřlivou cestou. Vylézt po ramenou svých rodičů a zašlapat je do země. Nějak nejsem schopná tuhle myšlenku přijmout a smířit se s tím, že můj skok rovnou do odpovědnosti bez revolty a vzdoru pro vzdor byl špatný. Že to, že dokážu pochopit a přijmout motivace jednání mých rodičů, není správně. Že se mám na ně zlobit a při tom zlobení si se zaťatými pěstičkami dupnout.
Well, zkouším to. Ale nemám pocit, že by mi to něco přinášelo. Kromě velkého zmatení a pochybování o smyslu všeho. Pokud nebyla v pořádku moje puberta, nemohlo být v pořádku ani to, co následovalo a to postupně až dosud.
Abych našla svoje primární motivace a možnosti, které povedou k mému štěstí a duševní stabilitě, mám kontaktovat své vnitřní dítě. To se mnou ale nemluví, ani když se intenzivně snažím odpojit hlavu, a "ladit se". Nepřichází to.
Musím klesnout až dolů, abych přišla k sobě? Musím všechno zničit, abych mohla stavět? Co všechno?
Zmatená, zmatená, zmatená.
Žádné komentáře:
Okomentovat