Vždycky jsem hodně a často snila. Nejradši před spaním, kdy mi přinášelo snění zklidnění a libé pocity. Kompenzovala jsem si tím neuspokojivou realitu, nebo se jen kochala možnostmi, které mi sny přinášely. Možná jsem si jím i zvedala sebevědomí.
Třeba ještě na začátku prváku na gymplu, kdy jsem v těch čtrnácti byla za obrýlenou šprtku, se kterou nikdo moc nekamarádil, jsem snila o tom, že pro mě přijde do třídy Dylan z Beverly Hills a holky mi budou závidět a litovat, že mě podceňovaly. Nevím proč měl ten idol pro mě přijít oknem. Byli jsme ve třetím patře a okna měla stěží metr a půl na metr a půl. Venku nebylo žádné lešení.
Když jsem pak později měla partu, snila jsem možnosti toho, že jednou budu mít kluka. Co mu budu říkat a o čem se s ním bavit. Nejen že jsem s ním prožívala dobrodružství, ale vedla jsem poctivé dialogy. Byl hrozně empatický, měl krásné ruce a uměl docenit moji hodnotu.
Kdy jsem s tímhle cíleným večerním sněním přestala, těžko říct. Už si ho nedopřávám ani před spaním, možná jsem vyrostla. Z té původní podoby. Občas doteď sním dialogy. Když se snažím připravit na nějakou náročnou situaci, o které nevím, jak ji zvládnu. Vedu třeba takhle dialogy o smrti se svými rodiči. Jak už to bývá, celé to samozřejmě dopadne jinak, ale ty dialogy mi pomáhají utřídit myšlenky a v hlavě ukotvit to, že jsem tu danou situaci racionálně uchopila. Umožňují mi uspokojit hlavu a hlavou tělo, které se bojí.
Doteď ovšem strašně ráda spím a nechávám si možnosti svého mozku zdát. Mívám pestré sny na akci i na emoce, které občas přetrvají i po probuzení. Často se do nich promítají moje strachy. O děti, o to, že nemám nic ve svých rukou.
Mnohé z nich se opakují. Že mám někam jet, nemám zabaleno a nestíhám. Že jedu zvláštním systémem výtahů, z nichž některé se houpou, padají, zrychlují nebo se vzdalují od domu a já tu mezeru musím přeskočit. Že umím lítat a jen tak si plavu prsa vzduchem (to mě baví hodně).
Jeden sen se mi opakuje, ale v poslední době se v něm změnila emoce. Ten sen je, že chodím známým bytem a objevuju v něm neznámé, nové místnosti, které jsou zanesené haraburdím. Dosud jsem je objevovala sice s radostí, ale stresem, že v nich budu muset uklízet a budu na to sama. Nyní se mi zdá, že to haraburdí jsou moje hračky z dětství a že se těším, jak se jimi budu probírat. Ten prostor už není šedý a zaprášený, ale je to měkce prosvětlená půda...
Žádné komentáře:
Okomentovat