Empatie

Byla jsem nedávno na semináři o empatii. Takový ten seminář, na který jdete a máte pocit, že to všechno znáte a že vám tam vaše myšlenky můžou akorát tak potvrdit. Já přece empatickej člověk jsem, tak vím, co to znamená.

No ne?

Ne tak úplně. Hlavní poznatek, který jsem si odnesla, byl v tom, že empatie neznamená dávat druhému, co bych sama chtěla dostat, ale ZAJÍMAT se o jeho potřeby a ty mu pomoci naplnit. Nejdůležitější je ale to vědomé, aktivní a cílené soustředění na druhého, které samo o sobě člověka podpoří v jeho situaci a stimuluje k akci. Asi jako když maminka zvedne, opráší a pomazlené pošle batole na další objevné expedice.

Empatie bez zájmu a ve stylu "vím, co je pro tebe nejlepší" byť se sebelepšími úmysly, je sice přirozená, protože odpovídá naší zkušenosti, ale je tak trochu manipulací.

Stejně tak empatií není nasávání a prožívání problémů druhých. To je tak trochu moje disciplína. Jsem schopná takhle pohlcovat trápení kohokoli ze svého okolí. Etapu knih o holocaustu jsem musela už násilně uzavřít, protože hraničila se závislostí. Dočetla jsem se někde, že tohle prožívání tragických příběhů působí stejně jako droga, že i u něj se vyplavuje dopamin jako tišidlo na nouzi organismu. Emoce prostě rozhoupají spolehlivě naši vnitřní chemičku a i na jejích produktech, které příroda vyvinula pro přežití a my si je vyplavujeme i v jiných situacích, se dá stát závislým. Třeba jako na lajcích na facebooku.

Celkově mi z toho vychází, že empatii jako takovou právě nepraktikuju. Když někdo pláče, jdu a automaticky ho pohladím, protože bych chtěla, aby se tak ve stejné situaci zachoval i někdo ke mně. Nikdy mě nenapadlo, že by to někomu mohlo nebýt příjemné. Třeba prostě proto, že teď plakat potřebuje a chce, protože ho to třeba očišťuje. Protože je sám se sebou a nepotřebuje v tom prostoru vetřelce.

No a tím pádem - ano - nejsem empatická ani sama k sobě. Neumím se ptát na své aktuální potřeby a místo toho jedu ve stereotypech malé holčičky: někdo pláče - pohladím, někdo zlobí - naplácám. I sama k sobě. Neptám se, co potřebuju, ale dávám si, co si dlouhodobě myslím, že bych chtěla. A přitom třeba někde hluboko tuším, že když prožívám smutek, jsem s ním nějakou dobu radši sama a těšitel, který chce ode mě s sám mi dává argumenty a moje pocity tak v dobré víře popře, mi je spíš na překážku. Prostě jsem se asi někdy naučila, že negativní emoce se musejí okamžitě poslat pryč, a tak si začnu útěchu vynucovat. Protože jsem to tak dělala vždycky.

A o tom to teď celé mám: ptát se na své potřeby. Co by mi teď pomohlo, abych se cítila líp? Jaký způsob podávání informací mě (ne)zraňuje? Co od sebe potřebuju? Je tohle řešení pro mě funkční?

Na okraj mě ještě zaujal koncept "emotion gap" čili nevědomý moment, kdy člověk, který prožil stejnou situaci, má tendenci být tvrdý a neempatický. Třeba matka po mateřské je tvrdá na druhou, která šílí z nevyspání, protože "když jsem to přežila já, nemá ani ona co vyvádět". Pravda je, že tyhle momenty si od malička umím zvědomit. Jako plačící dítě, které upadlo a dospělí se mu místo útěchy smáli stylem "chytilas ho?", jsem se zařekla, že to svému dítěti nikdy neřeknu. Po mateřské etapě jsem udělala stejné předsevzetí s tím, že si cíleně zapamatuju tu šílenou kombinaci nespaní, úzkosti z přívalu odpovědnosti, strachu o život druhé bytosti, zmatení z protichůdných informací.

A samozřejmě důležité je zmínit, že empatie jako pozornost a soustředění je vyčerpávající, takže nejde praktikovat neomezeně. Stejně tak naráží na své limity, pokud se potřeby druhého neslučují s našimi vlastními hodnotami. Chápat není totéž co akceptovat nebo tolerovat. Takže nastav hranice a braň je. I to je moje téma.