Úplně blbá

Technika "úplně blbá" je mojí meditační strategií. Nasimuluju si pocit, že jsem úplně blbá a cíleně tak ignoruju myšlenky, které mají tendenci samy přicházet, rozptylovat, obtěžovat a děsit moji mysl. Myšlenky, které nechodí samy, ale je jich hejno a společně pak generují další myšlenky a mysl se roztáčí do spirály smrti za spokojeného řevu makaků šedých.

Zjistila jsem, že podobnou techniku praktikuje i jeden můj známý. Akorát jí řík "flák masa". Princip je ale stejný - vytěsnit přebytečné myšlenky a přejít z hlavy do těla.

Hodně mi to pomáhá při usínání, kdy moje monkey mind nejde zastavit, kdy kola snění, o kterém jsem psala minule, se roztočí natolik, že spánek nepřichází. Pomáhá mi to i v době, kdy se v noci vzbudím a hlava začne šrotovat. Dřív jsem měla tendenci vstát a jít si důležité připomínky a nadcházející nutné události zapsat. Teď na to kašlu s tím, že pokud je to skutečně důležité, vzpomenu si ráno. U věcí, které mám pocit, že bych opravdu zapomenout neměla, si udělám uzel na kapesníku a ten si nechám na nočním stolku.

Ano, stane se ráno, že si nevzpomenu (na to s tím kapesníkem většinou jo). Stane se, že si nevzpomenu přes den. A vlastně vůbec. Takových těch momentů, kdy se mi zúží krk a zrychlí tep, že jsem zapomněla něco důležitého, je od té doby opravdu málo. Jinými slovy, většina věcí, které se v noci zdají urgentní a zásadní, a já je přesto zapomenu, mi nechybí. Vlastně si nemůžu zatím vzpomenout na žádnou podstatnou, u které by se tenhle děs děl.

S sebou to nese ještě jeden zajímavý efekt: kromě toho, že moje většinou neuroticky chladné ruce a sevřené vnitřnosti, jsou víc v poklidu,  mi teď občas chybí v tom vyklidnění slova. Mně, která je zvyklá na přesnost svého vyjadřování a zakládá si na ní...! Trochu mě to zkraje znepokojí a je mi to nepříjemné, ale když se to vezme kolem a kolem, tak mi vlastně zas tak moc nechybí. Lidská komunikace je natolik vágní, že evidentně na přesnosti mých slov za všech okolností její úspěch nevisí.

Úplně blbá je spojené nejen s relaxací mysli, ale i těla. Snažím se přitom si cíleně a herecky navodit pocit těla blbého člověka. Povolená čelist, vykulený břuch, klidný dech, prázdný pohled.

Skvěle mi to taky pomáhá se celkově uvolnit, když se chci ponořit do meditace. To teď moc ale nepraktikuju. V tuhle roční dobu, kdy většinu dne je tma a já už vyšetřím pár minut v kuse na relaxaci, radši se natáhnu celá, přikryju dekou, abych se zahřála, a zdřímnu si celá. Třeba když ráno vypravím děti do školy, to pak mám slastnou hodinku sama se svými sny. Probouzím se pomalu, ale do světla a to mi dělá moc dobře.

Obdobou je pak varianta "není to důležité". Kdy takhle onálepkuju všechny přicházející myšlenky a mysl může spočinout a tělo uvolnit.

A samozřejmě jsou i dny, kdy mi nepomáhá nic. Vůbec. Kdy nervozita, očekávání výkonu nebo prostě jen stres se mnou, mými vnitřnostmi i mým spánkem tak chvějí, že nevím, jak si ulevit. V tu chvíli bývá nejlepší prostě nebojovat, nehledat pořád dokola úlevu, ale nechat to proběhnout. Ideálně i s nějakou emocí, na které to celé stojí. A doufat, že to nebude trvat dlouho. Asi je prostě někdy nutné projít tmou, aby člověk ocenil světlo.

Snění

Vždycky jsem hodně a často snila. Nejradši před spaním, kdy mi přinášelo snění zklidnění a libé pocity. Kompenzovala jsem si tím neuspokojivou realitu, nebo se jen kochala možnostmi, které mi sny přinášely. Možná jsem si jím i zvedala sebevědomí.

Třeba ještě na začátku prváku na gymplu, kdy jsem v těch čtrnácti byla za obrýlenou šprtku, se kterou nikdo moc nekamarádil, jsem snila o tom, že pro mě přijde do třídy Dylan z Beverly Hills a holky mi budou závidět a litovat, že mě podceňovaly. Nevím proč měl ten idol pro mě přijít oknem. Byli jsme ve třetím patře a okna měla stěží metr a půl na metr a půl. Venku nebylo žádné lešení.

Když jsem pak později měla partu, snila jsem možnosti toho, že jednou budu mít kluka. Co mu budu říkat a o čem se s ním bavit. Nejen že jsem s ním prožívala dobrodružství, ale vedla jsem poctivé dialogy. Byl hrozně empatický, měl krásné ruce a uměl docenit moji hodnotu.

Kdy jsem s tímhle cíleným večerním sněním přestala, těžko říct. Už si ho nedopřávám ani před spaním, možná jsem vyrostla. Z té původní podoby. Občas doteď sním dialogy. Když se snažím připravit na nějakou náročnou situaci, o které nevím, jak ji zvládnu. Vedu třeba takhle dialogy o smrti se svými rodiči. Jak už to bývá, celé to samozřejmě dopadne jinak, ale ty dialogy mi pomáhají utřídit myšlenky a v hlavě ukotvit to, že jsem tu danou situaci racionálně uchopila. Umožňují mi uspokojit hlavu a hlavou tělo, které se bojí.

Doteď ovšem strašně ráda spím a nechávám si možnosti svého mozku zdát. Mívám pestré sny na akci i na emoce, které občas přetrvají i po probuzení. Často se do nich promítají moje strachy. O děti, o to, že nemám nic ve svých rukou.

Mnohé z nich se opakují. Že mám někam jet, nemám zabaleno a nestíhám. Že jedu zvláštním systémem výtahů, z nichž některé se houpou, padají, zrychlují nebo se vzdalují od domu a já tu mezeru musím přeskočit. Že umím lítat a jen tak si plavu prsa vzduchem (to mě baví hodně).

Jeden sen se mi opakuje, ale v poslední době se v něm změnila emoce. Ten sen je, že chodím známým bytem a objevuju v něm neznámé, nové místnosti, které jsou zanesené haraburdím. Dosud jsem je objevovala sice s radostí, ale stresem, že v nich budu muset uklízet a budu na to sama. Nyní se mi zdá, že to haraburdí jsou moje hračky z dětství a že se těším, jak se jimi budu probírat. Ten prostor už není šedý a zaprášený, ale je to měkce prosvětlená půda...

V poušti

Těšila jsem se do ní od té doby, co Hlasohled vypsal pokračování letního workshopu Hlas nebe, hlas země s Ridinou Ahmedovou a Victorií Hannou v izraelském Neot Samadaru.

První část workshopu se konala v šumavských Mlázovech a byla začátkem mé pouti k sobě samé skrze hlas. Náročný pětidenní workshop začal otvírat moje skříně a ukazovat mi strašáky, kteří tam dleli od dětství. Odjížděla jsem odtamtud plná neuvolněných emocí, s bolavou pravou půlkou hlavy a svého druhu frustrací z toho, čeho všeho NEJSEM schopná, zatímco ostatní lusknou prsty a jsou tam.

Přestože to nebyl pozitivní zážitek, nějak nevědomky ke mně přišlo, že tohle je ta cesta, která mi může ukázat směr sama k sobě. A tak jsem hned v září koupila letenku a na workshop se přihlásila.

Ve středu 27. listopadu přišel ten den, kdy jsem se přesunula konečně do Bratislavy, abych v Airbnb strávila noc. Přes komplikace na checkinu jsem v 7:45 odletěla s Ryanair do izraelského Ejlatu, kde na mě na Ramonově letišti už čekala obyvatelka kibucu a odvezla mě do pouště.

Samotný workshop začínal pozvolna tichým vegetariánským obědem (zelenina, luštěniny) s místními obyvateli a prohlídkou místního domu umění. Kibuc založilo 19 statečných, kteří principem sebeučení vybudovali poměrně prosperující komunitu o asi 200 lidech. Hodně času věnují péči o sebe (i navzájem), pro moje evropské já ty vyklidněné výrazy a relativně omezující opatření zaváněly až sektářstvím. Bez diskuse je to ale fungující a otevřená komunita, kde lidi zůstávají a pracují dobrovolně.

Co se vlastního vyučování a práce s hlasem týče, zaznamenala jsem na sobě velký posun. V červenci po instrukci "zpívej vlastní melodie" propadla panice, že tohle přece neumím. Jenže od té doby jsem to několikrát zkusila a věděla, že v tomhle směru si můžu věřit, že můj hlas takové věci umí. Pravda je, že jsem se úplně nedokázala dostat do pocitu, o kterém mluvila Victoria, že jsem pouze kanálem, který na svět přivádí, co samo přichází. Ale tentokrát jsem opakovaně uměla být zvědavá, co vyjde, a radost z toho, co opravdu přicházelo, byla neskutečně dětsky čistá.

Stejně tak se mi dařila různá cvičení posouvání zvuků v těle. Opět mě fascinovaly Victoriiny metafory a vokalizace hebrejských slov. Společné sladění 12 těl zpívajících své vlastní melodie bylo fascinující a přiblížilo mi pocit primární sounáležitosti. Přišlo mi, že to, o čem Victoria mluvila na Šumavě, teď konečně alespoň trochu prožívám.

Ridinina cvičení ve mně posilovala sebedůvěru a zároveň vytvářela tak bezpečné prostředí, že jsem se nebála experimentovat a posouvat se ještě o malé kousky dál.

No a druhý den odpoledne to přišlo. Únava, kdy bych po obědě šla nejradši spát. Protože ale obyvatele kibucu i ortodoxní Victorii čekal večer kabalat šabat, po maličké přestávce jsme pokračovali. Začalo se Ridininým cvičením. Ve dvojicích jsme se měli masírovat a uvolnit si tělo, abychom se my v něm i náš hlas cítily dobře. Asi ne náhodou jsem spadla do páru s Revital, o které jsem z předešlého dne věděla, že je psychoterapeutka, zabývající se mimo jiné i kineziologií.

Nejprve jsem masírovala a uvolňovala já ji, pak ona mě. A tehdy to začalo. NĚCO se ve mně uvolnilo a mně začalo být v těle nepříjemně. Jako by se odpojovala racionální složka mého já a na povrch se draly emoce. To odpojení ale nebylo hladké, hlava se bránila to pustit. Začala jsem cítit tlak a nedokázala se soustředit na další cvičení. A tím byla vlastní vokální improvizace na téma, které nám dalo okolí. Sice mě napadlo něco hravého, onomatopoického na téma voda v poušti, odlesky slunce na hladině, vypařování a rozfoukání vláhy, když ale přišlo na předvádění a individuální vystoupení, vzrostl ve mě pocit nervozity a vnitřního tlaku natolik, že jsem si na pravé ruce začala mnout prostředníček tak silně, že než jsme z místa odcházeli, měla jsem na jeho prostředním bříšku černou (!) modřinu.

Zachvátil mě strach, že to nedokážu, že nejsem dost dobrá, že ve srovnání s ostatními budu banální, že můj hlas ovládnou emoce a on selže a já přejdu do pláče, na který jsem se akorát tak právě cítila a zadržovala ho i tím mačkáním prstu. Navíc ta jednotlivá vystoupení natáčel přizvaný kameraman. Ochromil mě tlak očekávání a já se soustředila na jediné, přežít tuhle situaci a nebýt exponována.

Naštěstí se přiblížil čas, kdy bylo nutné skončit, takže jsme se tomu mému místu, které mě inspirovalo, mohli vyhnout a já s knedlíkem v krku a slzami na krajíčku, roztřáslá náhlým pocitem chladu z ofouknutí pouštním větrem se odplížila za skupinou do kibucu. Naštěstí na mě počkali s autem a odvezli nás na místo ubytování, které stojí asi kilometr stranou. Pamatuju si jen, že mi začala selhávat jakákoli slova a udržet konverzaci v angličtině v autě bylo pro mě neskutečně vyčerpávající.

V apartmánu jsem se svalila do postele a čas kabalat šabat prospala. Tělo se prohřálo a vzbudila jsem se lehce posílená. Následovala šabatová večeře, do které mě, Ivu (druhou Češku, která na workshop přijela z druhé strany Izraele a kterou jsem do té doby neznala) a Ridinu s dětmi izraelští obyvatelé kibucu i spoluúčastníci workshopu přizvali. Bylo to jako dotknout se něčeho pradávného, když jsem mohla z dálky a přece zevnitř pozorovat předčítání a zpívání z bible, společnou recitaci, žehnání chlebu i vínu, poslouchat jejich zpěvy. V těch melodiích je něco tak hodně koncentrovaného, že to člověka zasahuje hluboko v duši. Je v tom tesknota mnoha generací, pospolitost komunity, radost ze vzájemnosti. Jsou v tom emoce, které si mohou zpěváci jednou týdně provětrat, dovolit. Nezpívali všichni zdaleka čistě, ale bylo vidět, jak moc je to očišťuje. Dojímalo mě to a uvědomila jsem si, jak jim závidím. Práce po šabatové večeři byla krásná a nesoucí se v duchu očištění.

Ráno se stejně jako den předtím konala tichá procházka do pouště. Iva spala, tak jsem na ni vyrazila sama. Už když jsem si před ní dávala čaj, bylo ledasco jinak. Ačkoli to tak před tichou procházkou být nemá, účastníci workshopu se bavili. Nechtěla jsem se přidat, chtěla jsem se naladit meditativně, ale nedokázala jsem odolat. Jedna z kolegyň mi nabídla, že mě odpoledne odveze do Ejlatu, kde jsem měla strávit poslední den pobytu. Když říkala, že pojede už ve tři, byla jsem vlastně ráda, že nebudu muset být do konce, protože vnitřní tlak se po noci zase objevil.

Tichá procházka mě hodně osvěžovala. Jít s představou, že svýma nohama otáčím Zemí, soustředit se jen na různé povrchy pouště (od jemného písku po obří kusy rozlámaných kamenů), nechat vítr proudit mezi roztaženými prsty, odejít z hlavy a nemyslet, slyšet tu neutuchající sílu větru. Tentokrát to ale bylo jiné, přišli jsme k mrtvému stromu a Victoria začala s dílnou. A já na to vůbec nebyla naladěná. Chtěla jsem ztišení, nechtěla jsem výkon. Stáli jsme u mrtvého stromu a zpívali mu pod jejím vedení jako živé bytosti. A ve mně se to mlelo. Když jsem pak dostala možnost, odešla jsem stranou za dunu a nejdřív si sama zpívala, pak si hrála s kameny a poslouchala vítr. V duši smutek z toho, že nedokážu teď být součástí komunity, a trochu strach, aby neodešli beze mě. Když jsme se sebrali k odchodu, šla jsem zase vyloučená za ostatními, kteří se vraceli už v družném hovoru.

Po příchodu jsem se šla osprchovat a strašně se mi chtělo plakat. Chtěla jsem to pustit a ulevit si, ale nešlo to. Vůbec to nešlo ven. Na workshop jsem šla s nervozitou. První cvičení byla improvizace. Nejdřív jsme všichni zase zpívali v kruhu a pak začala Victoria vytahovat jednotlivé účastníky, aby uprostřed improvizovali, zatímco ostatní po obvodu dělali podpůrný doprovod. Victoria ho často vymýšlela a kruh obcházela s tím, co máme dělat.

Na jednu stranu bylo fascinující, co ze sebe kdo dokázal vydat, na druhou stranu děsivé, do jak pro mě strašidelných extatických stavů se zpěváci dostávali. Když mě chtěla Victoria vtáhnout poprvé dovnitř, jen jsem zakroutila hlavou a pokračovala v podpůrném doprovázení. Čím víc se lidi uvnitř odvazovali, tím víc jsem se propadala do smutku, že toho nejsem schopná. Že se bojím vystoupit, že se bojím toho, co by mohlo přijít, nebo taky nepřijít. Bála jsem se očekávání a selhání. Necítila jsem se bezpečně, abych to prostě nechala běžet mimo sebe. I dělat podporu bylo pro mě náročné, protože jsme jeli snad hodinu v kuse. Když knedlík v krku narostl natolik, že se mi zpívalo špatně, odstoupila jsem stranou pod záminkou napití. A vždycky jsem se vrátila po chvilce. Hodně mě taky děsilo, že navíc Victoria lidi v tom kruhu nechtěla nechat odejít, když chtěli sami. Držela je tam, aby vydali všechno.

A pak přišla Victoria ke mně podruhé, podruhé jsem zavrtěla hlavou. Nechala mě a šla dál, ale mně se protrhla stavidla. Utekla jsem s pláčem na záchod. A všechno šlo ven: smutek, že nejsem součástí, zklamání, že toho nejsem schopná, vztek na sebe, že si to nedokážu dovolit. Nešlo to zastavit. Brečela jsem a vzlykala. Kdykoli se dostanu do tohohle stavu, pomáhá mi odvést pozornost. Šla jsem si udělat čaj a sedla si venku do závětří na sluníčko. I ze zavřených očí mi tekly slzy.  Trochu jsem se zklidnila.

Když skončil program, chodili za mnou lidi, aby se zeptali, jestli dobrý. Nebylo to dobrý. Vzedmula se mi opět vlna sebelítosti i sebeodporu. Musela jsem poodejít kousek dál a dát tomu zas průchod. Další část workshopu jsem se nedokázala zapojit a chodila jsem okolo místa ubytování. Šrotovala mi hlava a nedokázala pojmenovat, co se děje. Po dalším bloku za mnou přišla Victoria a chtěla vědět, co se děje. Nevěděla jsem. Velmi vřele a mile mi řekla, že pokud se necítím na pokračování ve workshopu, ať prostě využiju toho prostředí, jdu do pouště a tam pustím cokoli, co potřebuje ven.

Pak jsem se sice nasvačila, ulevilo se mi a do další části workshopu, který vedla bezpečně Ridina jsem se zapojila. V závěrečné reflexi mě ale zase ovládly emoce a nedokázala jsem dát do slov, co se děje. Bulila jsem už před ostatními a nechtěla mluvit. Obě lektorky rozhodly, že mi na závěr všichni věnují podpůrný kruh. A tak jsem, i když jsem se toho bála, stála v kruhu lidí, kteří mi něžně zpívali. Zpod zavřených očí mi tekly slzy a já hlídala jen to, abych nevzlykala nahlas. Bylo to mateřsky něžné a to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla dostat.

Rychlý odjezd, který následoval, protože paní, co mě vezla do Ejlatu, vezla i Revital, která musela chytit autobus do Tel Avivu, mi vlastně ulevil od toho, že jsem už nemusela bulit dál a přijímat rozpačité reakce na moje rozložení. V autě mě rozbolela hlava.

V Ejlatu jsme pak šly s Ivou na večeři a vzájemně sdílely, co námi hýbe, v čem jsme na sebe přísné, co bychom chtěly a co našim duším chybí. Bylo to velmi očistné, a i když to nebyl soucit ani fyzické objetí, bylo mi v té tiše přijímající společnosti krásně. Zjistila jsem, jak moc si jsme podobné, a Iva, ač to asi neví, mi dala odpověď na otázku, zda bych šla sama se sebou na kafe. Ještě nedávno jsem si říkala, že svojí kamarádkou bych být nechtěla, že tak nevypočitatelného emočního člověka do života nechci. Teď vím, že chci. Iva mi pomohla otevřít cestu k sebepřijetí.

Sebepřijetí i s tím, že nejspíš nejsem společenská, že nemám někdy chuť mluvit, že si nechci brát osobně, když někdo nemluví se mnou, že si nechci interpetovat, jestli si někdo bere osobně, že nemluvím já s ním, atd. atd.

Hodně mi zarezonovalo taky, co říkala při jedné reflexi Revital: často radši zraním sebe, než bych zranila druhého. A to je to.

"Práce s hlasem tím, jak je niterná, tak nás vždycky nějak mění. Vnitřně se něco o sobě dozvídáme."

Ridina Ahmedová v rozhovoru pro ČRo Vltava.

Empatie

Byla jsem nedávno na semináři o empatii. Takový ten seminář, na který jdete a máte pocit, že to všechno znáte a že vám tam vaše myšlenky můžou akorát tak potvrdit. Já přece empatickej člověk jsem, tak vím, co to znamená.

No ne?

Ne tak úplně. Hlavní poznatek, který jsem si odnesla, byl v tom, že empatie neznamená dávat druhému, co bych sama chtěla dostat, ale ZAJÍMAT se o jeho potřeby a ty mu pomoci naplnit. Nejdůležitější je ale to vědomé, aktivní a cílené soustředění na druhého, které samo o sobě člověka podpoří v jeho situaci a stimuluje k akci. Asi jako když maminka zvedne, opráší a pomazlené pošle batole na další objevné expedice.

Empatie bez zájmu a ve stylu "vím, co je pro tebe nejlepší" byť se sebelepšími úmysly, je sice přirozená, protože odpovídá naší zkušenosti, ale je tak trochu manipulací.

Stejně tak empatií není nasávání a prožívání problémů druhých. To je tak trochu moje disciplína. Jsem schopná takhle pohlcovat trápení kohokoli ze svého okolí. Etapu knih o holocaustu jsem musela už násilně uzavřít, protože hraničila se závislostí. Dočetla jsem se někde, že tohle prožívání tragických příběhů působí stejně jako droga, že i u něj se vyplavuje dopamin jako tišidlo na nouzi organismu. Emoce prostě rozhoupají spolehlivě naši vnitřní chemičku a i na jejích produktech, které příroda vyvinula pro přežití a my si je vyplavujeme i v jiných situacích, se dá stát závislým. Třeba jako na lajcích na facebooku.

Celkově mi z toho vychází, že empatii jako takovou právě nepraktikuju. Když někdo pláče, jdu a automaticky ho pohladím, protože bych chtěla, aby se tak ve stejné situaci zachoval i někdo ke mně. Nikdy mě nenapadlo, že by to někomu mohlo nebýt příjemné. Třeba prostě proto, že teď plakat potřebuje a chce, protože ho to třeba očišťuje. Protože je sám se sebou a nepotřebuje v tom prostoru vetřelce.

No a tím pádem - ano - nejsem empatická ani sama k sobě. Neumím se ptát na své aktuální potřeby a místo toho jedu ve stereotypech malé holčičky: někdo pláče - pohladím, někdo zlobí - naplácám. I sama k sobě. Neptám se, co potřebuju, ale dávám si, co si dlouhodobě myslím, že bych chtěla. A přitom třeba někde hluboko tuším, že když prožívám smutek, jsem s ním nějakou dobu radši sama a těšitel, který chce ode mě s sám mi dává argumenty a moje pocity tak v dobré víře popře, mi je spíš na překážku. Prostě jsem se asi někdy naučila, že negativní emoce se musejí okamžitě poslat pryč, a tak si začnu útěchu vynucovat. Protože jsem to tak dělala vždycky.

A o tom to teď celé mám: ptát se na své potřeby. Co by mi teď pomohlo, abych se cítila líp? Jaký způsob podávání informací mě (ne)zraňuje? Co od sebe potřebuju? Je tohle řešení pro mě funkční?

Na okraj mě ještě zaujal koncept "emotion gap" čili nevědomý moment, kdy člověk, který prožil stejnou situaci, má tendenci být tvrdý a neempatický. Třeba matka po mateřské je tvrdá na druhou, která šílí z nevyspání, protože "když jsem to přežila já, nemá ani ona co vyvádět". Pravda je, že tyhle momenty si od malička umím zvědomit. Jako plačící dítě, které upadlo a dospělí se mu místo útěchy smáli stylem "chytilas ho?", jsem se zařekla, že to svému dítěti nikdy neřeknu. Po mateřské etapě jsem udělala stejné předsevzetí s tím, že si cíleně zapamatuju tu šílenou kombinaci nespaní, úzkosti z přívalu odpovědnosti, strachu o život druhé bytosti, zmatení z protichůdných informací.

A samozřejmě důležité je zmínit, že empatie jako pozornost a soustředění je vyčerpávající, takže nejde praktikovat neomezeně. Stejně tak naráží na své limity, pokud se potřeby druhého neslučují s našimi vlastními hodnotami. Chápat není totéž co akceptovat nebo tolerovat. Takže nastav hranice a braň je. I to je moje téma.

V kukle

Tak tedy ano. Zničit (skoro) všechno. Projít procesem přeměny larvy v motýla. Když se totiž taková larva zakuklí, uvnitř kukly dojde k její transformaci na neforemnou protoplazmu. Ta slouží jen jako potrava pro dvě buňky, ze kterých se začne stavět nový motýl. A tím teď mám projít.

Je těžké přijmout roli protoplazmy, rozložit se a čekat, kterým dvěma buňkám budu sloužit, kterým směrem se vývoj ubere dál. Nemít jasné obrysy a žít jen z bazálních funkcí.

Rozhodování na křižovatkách nechat na těle. A když neví, nechat rozhodnout hlavu a sledovat tělo, jak nese následky jejího rozhodnutí. Dívat se na sebe jako na laboratorní objekt, dovolit si výkyvy, negace, lenost, nudu, vztek a vzduchoprázdno.

Úlevu hledat ve věcech, které mi dělají dobře. Když to bolí moc, opustit hlavu, zpřítomnit se a nechat to být. Ono se to neposere. že.

A neargumentovat. Nenechat se přelstít tím, že musím druhým svůj stav vysvětlit, že je to fér. Asi je, ale stačí říct, že je mi tak a tak, a nechat je, ať si s tím poradí.

No, nevím...

Zmatení

Principem dekonstrukce je totální popření toho, co bylo dosud. V mém případě to znamená objevení těch špatných křižovatek a pochopení, co by mi mívalo mělo přinést správné odbočení.

Čili téma puberta. Prý je správné jí projít tou bouřlivou cestou. Vylézt po ramenou svých rodičů a zašlapat je do země. Nějak nejsem schopná tuhle myšlenku přijmout a smířit se s tím, že můj skok rovnou do odpovědnosti bez revolty a vzdoru pro vzdor byl špatný. Že to, že dokážu pochopit a přijmout motivace jednání mých rodičů, není správně. Že se mám na ně zlobit a při tom zlobení si se zaťatými pěstičkami dupnout.

Well, zkouším to. Ale nemám pocit, že by mi to něco přinášelo. Kromě velkého zmatení a pochybování o smyslu všeho. Pokud nebyla v pořádku moje puberta, nemohlo být v pořádku ani to, co následovalo a to postupně až dosud.

Abych našla svoje primární motivace a možnosti, které povedou k mému štěstí a duševní stabilitě, mám kontaktovat své vnitřní dítě. To se mnou ale nemluví, ani když se intenzivně snažím odpojit hlavu, a "ladit se". Nepřichází to.

Musím klesnout až dolů, abych přišla k sobě? Musím všechno zničit, abych mohla stavět? Co všechno?

Zmatená, zmatená, zmatená.

Objevuju

Protože pravdivě a bez sociálně vnucených korekcí prožívá emoce jen malé dítě, snažím se v sobě najít to své vlastní. Zatím se mi to nedaří a uchopení té malé holčičky mi zatím stále uniká. Sedí na zemi, rukama objímá kolena a obličej má v nich schovaný. Vlastně se nadá poznat, kde ho má, protože vlasy jí přepadávají přes ramena i pevně přitažená kolena. Nechce se na mě podívat. Nechávám ji v klidu a čas od času se k ní párkrát přes den vrátím. Vyčkávám a doufám, že někdy aspoň zvedne hlavu a já zaregistruju kontury jejího nosu. Snažím se být trpělivá, protože jsem ji ignorovala roky.

Taky se zkouším ukotvit v těle. Uvědomit si, když něco někde nepřirozeně svírám, něco se mi napíná nebo stahuje a povolit to. Často vzdychám, protože si uvědomuju, jak málo mám vzduchu. Hýbám se, protahuju, dupám a po čase zas tančím. Vnímám pocity, kterými mě na oplátku tělo zaplavuje a jak moc to ovlivňuje pobíhání mých myšlenek. Chodím čůrat hned, jak si uvědomím, že tělo hlásí potřebu. Nepřemáhám síly a přijímám únavu.

A v MHD pozoruju řvoucí děti. Nevychovaní spratci, co lidem otravují už tak dusnou a tísnivou atmosféru, se mění na objekty pozorování, u kterých se snažím přijít na to, co právě teď je přimělo k řevu. Jestli to byl vztek, smutek, strach, únava nebo hlad. Jak jinak než na hlase se ten nekomfort projevuje, jak na to reagují rodiče a jak dobře fungují jejich tišící techniky. Přemýšlím, jestli takhle bezprostřední reakce bych byla nyní schopná. A kochám se představou, co by se asi stalo.